pondělí 2. listopadu 2015

3 talíře, 10 skleniček, 12 hrníčků

Před pár dny to byl měsíc co pracuji v Holiday Inn – uuuuuu. Už se mi nesvírá žaludek, když mám jít do práce, většinou tam chodím ráda, jenom se mi většinou nechce z postele. Myslím, že se mohu rozloučit se službami od pěti do zavíračky, teď pracuji většinou už od tří a začínám dělat už i směny od dvanácti, což je krásných 12 hodin na nohou, někdy i více pokud je nějaká super party. Takže ano, ať pracuji od dvanácti nebo od tří, většinou se 10 minut než nasednu na kolo vyhrabu z postele a rychle vysprchuju a čauky. A za ten měsíc jsem pochopila pár věcí. Za prvé, když Ti někdo řekne na první službě:´neboj, to se naučíš velmi rychle si nacpat do ruky hodně skleniček a příborů a talířů, protože Tě po chvíli bude pěkně srát chodit furt sem a tam.´-tak mu věř.

Klára před třemi týdny, v duchu: Ne ne ne, já si hezky půjdu stokrát, nic nerozbiju a alespoň mi to zabere o pár minutek víc času připravit a mám čas se psychicky připravit na další úkol, kterej mi někdo zadá a malej klárík se bojí že to nezvládne....

Klára před dvěma týdny, v duchu: Když si narvu tuhle skleničku k ukazováčku, furt to můžu přidržet palcem a dám to, přece se to nepůjdu 10x když můžu jen 7x...

Klára dnes,v duchu: kdyby mi tak někdo pomohl narvat ještě tuhle skleničku do pravé ruky, protože sama si jí tam nedám, nemusela bych se vracet, se na to taky můžu....

Takže, hrdě prohlašuju, že si do jedné ruky narvu pět skleniček na víno a i tak mi to přijde málo. Hrníčků jsem posledně vzala dokonce 12, i když si nejsem jistá jak sem to dokázala všechno nerozbít. Ono nebylo ale ani tak těžké si to tam vše do těch rukou poskládat, horší bylo, když sem přišla ke stolu a neměla sem tušení čím začít... co můžu bezpečně položit na stůl, aniž bych tím neuvolnila domino padajících hrníčků. Takže jsem tam pak stála další minutu a usilovně uvažovala a došla k závěru, že opět zase nemusím na sebe machrovat a kdybych to šla na dvakrát, už bych to vlastně měla hotové. Typický že jo. No a taky jsem se naučila konečně mít v jedné ruce dva talíře. Jedna kolegyně mi to ukázala, když jsme měli party pro 40 lidí a čekaly, až nám kuchaři dají jídlo a my ho začneme nosit. Tak dobře, zatím to umím jen s těmi menšími talíři, ale i tak dobrý. Cejtila jsem se jak hroznej Bůh, když jsem to měla v té ruce a chvílku na to jen ohromeně dívala. Do toho přišel Danny, můj oblíbený španěl o kterém tu píšu dost, ta chobotnice co nabere talířů 15. A ptá se mě- co tu s tím děláš? Já samozřejmě nadšeně: hele koukej.... Tři talíře. Dva na jedné ruce.... tak se na to Danny chvilku díval a pak si začal skládat talíře on a začal mi ukazovat jak v podstatě na malíčku udrží čtyři, tak jsem si zase přestala připadat tak vyjímečně no. Ke všemu tohle byly jen prázdné talíře. Ale já se nechtěla dát tak snadno a tak když jsem sklízela z party talíře od dezertů a měla sem pocit, že se na mě nikdo nedívá, tak jsem si tam ten talíř položila a zvládla to. Pro mě světová premiéra Kláry s dvěma talíři na jedné ruce, takže jsem si kráčela do kuchyně jak po červeném koberci, prokopla ty dveře jak největší hrdina a vejdu a tam samozřejmě nikdo.... To dokáže tak nasrat, když se chcete předvést. Byla jsem teda ráda, že tam není Danny, jelikož toho by to neohromilo, ale protože sem na sebe prostě byla dost pyšná, tak sem to nevydržela a: kluciiiii... a kuchaři se na me otočili a já s výrazem supermana: hej sledujte tohle... Já... tři talíře... dost hustý....- žádná odezva.. tak sem rychle dodala- poprvé, trošku ocenění...?? Tak šefkuchař pochopil a začal tleskat a říká-no tak kluci, všichni povinně, to chce odměnu. Tak jsem se rozzářila a s pocitem, že jsem právě objevila Ameriku talíře odložila ke špinavému nádobí. Jojo, moje chvilka slávy... trvala asi 5 vteřin, ale nikdy na ní nezapomenu )))) A když už jsem u té mojí neochvějné dokonalosti číšnice, která dokáže unést celé 3 talíře ( SLOVY TŘI TALÍŘE!!!!!) a pár skleniček, mám tu další novinečku. Minulou sobotu jsem v podstatě byla na celou restauraci sama a bylo dost narváno, podle mě se mi kouřilo z hlavy. Tak si tam tak běhám, obsluhuju a dělám takové ty věci, co číšnice dělávají, když mě jeden stůl poprosí o účet. Tak jim ho vytisknu a dám do takového pouzdra, papírek s dotazníčkem, kde můžou hosti restaurace napsat nějaký feedback. Předtím se mi stalo jen jednou, že by to někdo vyplnil a bylo to proto, že si stěžovali na jídlo. No ale tentokrát, si pak beru dotazníček zpět a je vyplněný, tak si ze zvědavosti čtu, co tam napsali. A tam stálo: the lady who served us was very good.- Tak jsem se naprosto logicky zaradovala, ale o to tu nejde, jde o to, že ty dotazníčky máme odevzdávat managerovi, tak ho odevzdám a zjistím, že jsem za toto nominovaná na zaměstnance měsíce? Uuuuuuuuuuu!!! za prvé, netušila jsem, že to někde doopravdy funguje. Takže se teď cejtím hrozně na výši. Samozřejmě to nemohu vyhrát(kdyby náhodou, mám si připravit nějakou speech o světovém míru? Nevím, co se v takové situaci ode mě očekává), jelikož spolu se mnou bylo nominovaných asi tak dalších 20 lidí a z toho někteří dokonce víckrát. Ale představte si, kdyby se mi to náhodou povedlo. A zaměstnancem měsíce je naše nová číšnice, která má v oblibě nabízet hostům mejdla místo polévek.

Když už jsem zas u těch přeřeků, před pár dny jsem se docela nasmála. Ani jsem neměla žádný přeřek, spíš jen nedokonalou výslovnost, ale to úplně stačilo. Byla jsem s Kieronem za barem večer a Kieron ke mně přijde a ptá se mě, kde je Sophie. A můj úmysl byl říct: she went to bathroom. Ale v tom hluku( ráda to svádím na okolní hluk) a s mou výslovností mi Kieron rozuměl něco úplně jiného a otočil se na mě napůl usměvavej a napůl zmatenej, že cože kdeže... a já pomaleji že bathroom. Tak se začal smát, protože mi rozuměl, že Sophie went to Belgium. A prý jelikož si začal zvykat na můj humor, tak si nebyl jistej, jestli si právě nedělám srandu a nebo to je jen nedorozumění. Nejprve mi to zase tak vtipné nepřišlo, ale o 10 vteřin později stojíme vedle sebe a já točím pivo a začala jsem se smát jak puberťák, když jsem si vybavila ten můj lhostejnej výraz a představila si, že říkám- Sophie jela do Belgie a co jako, se jí chtělo no... ( díky smíchu a třesoucí se ruce se mi samozřejmě napěnilo pivo a Kieron mě musel zachraňovat, protože mi je furt proti srsti tu pěnu dávat pryč a dělat z toho dokonalé britské pivo s milimetrovým čímsi, co si říká pěna. Nebo proti srsti, prostě mi to nejde no!)

Jo a nebo před pár dny byl Halloween a tady se to normálně slaví. Tudíž jsme měli halloweenskou výzdobu, halloweenské menu a takový nějaký halloweenský sladkosti. A manager mi řekl, že můžu jednu z těhle super sladkostí( jablko obalený v cukru a červený barvě, nechuť sama o sobě, ale děti to milujou) dát jednomu chlapečkovi v restauraci zadarmo. No a když maminka platila, tak jsem přišla ke stolu a podávám mu to, chlapeček zaří jak vánoční stromeček a maminka se usmívá a já radostně prohlásím: Tak když je ten Valentýn, tady máš malou pozornost ode mě. Happy halloween!!!.... s dobrým pocitem jsem se otočila jakože jdu pryč, abych se ale zase hned otočila zpátky a vysvětlila, že jako samozřejmě vím, že není valentýn, jinak bych jim přece nepřála hezký halloween. To je asi jako dřív jsem v divadle jako uvaděčka lidem běžně přála na dopoledních a odpoledních představeních Dobrý večer, občas místo Vše nejlepší k svátku popřeji Š´tastné a Veselé a naopak na Vánoce občas rozešlu pár smsek s přáním hezkých narozenin. Hold všechno motám furt, ale aspoň se se sebou nenudím pořád taky.


To je pro dnešek vše, jsem unavená a musím si smejt barvu z vlasů, kterou už tam zase mám asi tak o hodinu déle, než je doporučeno. Čauky mňauky, měj se směj se, měj se krásně a piš básně a čus bus autobus.  

Žádné komentáře:

Okomentovat