Vánoce po britsku a Head shoulders knees and fingers ))

Tak uběhly skoro dva měsíce, co jsem naposled něco napsala. Změnilo se samozřejmě strašně moc, především jsem pracovala tolik, že kdykoliv jsem si vzpomněla na můj blog, tak nebyl čas na psaní. Ted konečně mám asi hodinku, tak šup sem s tím. Abych tu nepopsala osmnáct tisíc stránek, tak Vám povím jen o těch nejzajímavějších událostech mého života v Anglii za poslední 2 měsíce. Především mám přítele, což je nádhernej zázrak, který se mi stal. Z ničeho nic se objevil, nechal mě se do něj zamilovat, on se zamiloval do mě a je to. Mám svého pana Darcyho. Pamatuju si, jak jsem vždy říkala( no vždy, posledních 5 let tak) že si najdu britského gentlemana s britským přízvukem, budeme žít v Británii v britským domečku a mít britský dětičky. Samotné mi to znělo jako pohádka, ale teď jsem tu a část se mi plní. Žiju v Británii a mám svého pana darcyho. Teda on se jmenuje Darren, ale já mu stejně říkám Darcy, protože prostě je. Jsme spolu skoro 2 měsíce, což je opravdu krátká doba, ale nejraději bych si vyměnila role a požádala ho o ruku zítra. Vlastně proč ne dneska večer, haha. Ne dobře, tak ne, klidním se. Každopádně na vztahu s cizincem je jedna věc, která nikdy neomrzí. A to je jazyková bariéra. Občas díky tomu vznikají opravdu trapné a divné situace, jindy jen vtipné. Posledně jsem Darrena pobavila až k pláci, když jsem si nakopla palec u něj v obýváku o stolek a řekla jsem, že au můj prst. Jenomže mi nedošlo že v angličtině se sice prst řekne finger, ale u nohou jsou toes ne fingers. Takže jsem mu řekla, že jsem si zrańila můj finger a jeho reakce- hmm, mohlo to bejt horší, mohl to bejt toe... a já začala přemýšlet, jak může cokoliv na světě být horšího než si nakopnout prst, každej ví, že to je prostě největší bolest světa. Což jsem mu taky řekla a po chvilce trapného ticha mu to došlo a začal se smát. Pak jsem to asi ještě vylepšila, když jsem prohlásila- no jasně máš pravdu, vlastně ta písnička není Head shoulders knees and fingers, ale toes... samozřejmě už to ví většina lidí z práce a každej se and tím baví. Mě to nepřijde tak vtipné, ale měli by jstě vidět je. Ale to je takovej lehčí odvar, samozřejmě jsou tu situace, kdy nechcete říkat kraviny a podobně. Dost často se bohužel stává, že Darren mluví a já ho poprosím aby mi něco zopakoval třikrát, protože prostě tomu sladkýmu britskýmu přizvuku občas nerozumím. Což je v pohodě, Darren to chápe, naopak mě obdivuje že mluvím cizím jazykem a stává se to že. Ale jsou situace, kdy se to prostě dít nemá, jako například když Vám přítel řekne poprvé, že Vás má rád a vy si nejste jistý co vlastně řekl. Nebo když se chystáte naopak Vy jemu říct, něco důležitého z čeho jste nervozní, takže se u toho ještě zakoktáte, použijete špatnej slovní obrat a místo romantiky je z toho- Promin, co si říkala?... ale většinu času se tomu smějeme, začínáme si na ty trapné chvilky zvykat. Nedávno jsme si řeklí, že ve skutečnosti to začínáme mít rádi, máme rádi bejt spolu trošku trapný a divný.

Další novínka je, že jsem konečně přestěhovaná!! takže žiju v tom svém britském baráčku, platím britsky vysoký nájem a konečně stojím na vlastních nohou. Ale za první tři týdny jsem potkala spolubydlícího dvakrát. Jelikož on pracuje normální hodiny od 9 do 5, já pracuji... pořád.. Když jsme se po týdnu potkali, zděšeně jsme se na sebe dívali a Chris( tak se jmenuje) mi říká- kdo si a co děláš v mém baráku? … Když jsme se potkali podruhé, tak jsem se ho zeptala jestli si můžu dojít na záchod, než mi došlo, že tady bydlím a nemusím se ptát že jo. Pak tady zase nebyl a já chtěla zapnout myčku. Stalo se to několikrát, každej den sem narvala myčku k prasknutí a 20 minut mačkala všechny tlačítka, abych to pak zase naštvaně vytáhla a umyle v ruce. Když sem zas potkala Chrise, tak přišel a na stěně je tlačítko na kterém je napsané Myčka a tadáááá.... Jako mohlo mi to dojít, ale prostě nedošlo. Typickej Klepiš. Každopádně když jsme se viděli naposled , Chris přijěl domu o den dřív z irska, kde byl na Vánoce a vkročil do obýváku, v kterém se už tři dny válel balící papír a když se na mě podíval, ani jsem se neobtěžovala s tím něco dělat, jenom jsem podotkla že jsem upekla cukroví pro něj. Bordel zapomenut, haha.

Když sem u těch Vánoc, britské Vánoce jsou opravdou záhadou pro mě. Takže mají štedrý večer jako my, pak mají Christmas day a k obědu jí krocana, což je asi to nejhnusnější maso, co jsem kdy jedla. Bez chuti a šíleně suché. Pak to zají jejich vánočním pudinkem a to už je uplnej vrchol. Ne že bych se to nějak snažila schazovat, ale come on, oni si rozbalují dárky za bílého dne!!! naprosto to pro mě ztrácí to kouzlo. Teda tohle jsem si myslela letos před Vánoci. Poprvé na Vánoce bez mé rodiny, neuměla jsem si to představit. 24.jsem byla v Londýně se sestřenkou a ´´bráchama´´, v noci dojela domu a byla s Darrenem. A bylo to užasný, dárky co mi dal byli užasný a celej den byl krásnej, ale nepřipadalo mi to jako Vánoce. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Ale pak 25.jsme ráno jeli k Suzanne, což je Darrenova maminka a strávli celý den s jeho rodinou. A musím říct, že jsem změnila názor. Měli jsme typickou britskou snídani, povídali si, seděli v obýváku u zaplé telky, kde běžely pohádky. Popíjeli a bavily se, rozbalovaly si dárky... A já konečně cítila tu pohodu Vánoc. Nakonec nezáleží na tom, kdy si dáváte dárky že. Spíš na té atmosféře okolo. Teda, pokud tu zůstanu a budu tu mít rodinu, budu tvrdě bojovat za bramborovej salát a dárky 24.večer!!! Ale musím se smát, když si vzpoměnu jak sem vždycky komentovala, že chudáci si rozbalují dárky ráno ke všemu, oni to vidí úplně jinak. Zatímco já litovala Darrena, že on musí počkat na další den, on litoval mě. Protože v jeho očích, on se ráno probudí a první co jako dítě udělal bylo rozbalení dárků. Zatímco já ráno na moje Vánoce vstala a snažila se přežít celej den a počkat do večera, kdy konečně dostanu ty zatracený poníky a podobně. No, ale nic nikdy neomluví to, že snídají klobásy a fazole a přepálenou slaninu, to sorry. Ale naopak poznávám nové chutě, které se mi libí! Například, na Vánoce jsme u Darrena pili pomerančovej džus se šampaňským. Když mi to nalili, tak sem se zasekla a říkám- to jako fakt? … všichni se na mě dívali, jakože já jsem ten divnej tvor, co to nechápe... No ale pak jsem to ochutnala a je to hrozně dobroučký. Ale furt mi připadá, že tady mixujou všechno. Ty piva s limonádou furt nechápu, ale za to šampaňský mají ode mě body navíc.

No každopádně, přijdu si absolutně nevtipná dneska, asi jako kus hovínka, takže to tu zakončuju a ozvu se zas, až budu aspoň trošku vtipná. Za chvilku mě kamarádka( ano, kamarádka- já mám totiž kamarádky tady, uuuuuuu, já vím, hustý) vyzvedává a jedeme do práce. Což je otrava. Samotná práce mě baví, ale uvítala bych pracovat trošku míň. Normální počet hodin, nebo tak něco. No, k tomu příšte.

Vtipná historka na konec, občas jsem tak unavená, že můj mozek vypíná úplně. Nedávno jsem šla telefonovat mámě na skypu a byla jsem cítit cigaretami, tak jsem se pořádně převoněla aby to necítila. Když jsem si sedla k tabletu, došlo mi- aaaaaa, to neucejtí že jo. Máma se tomu smála šíleně a ještě ten samej den mi ale řekla, že má novou voňavku a že se mi bude určite líbit a šla pro ní... zatímco jsme furt byly na skypu. Takže odkud asi vítr vane, ha! No, tak já běžím. Much love. Čauky mňauky ))))

Průtrž mračen (...)

Kolo. Jak obyčejná věc, každý umí jezdit na kole. Jako malá jsem se ségrou brázdila ulice Třebonic tam a zpět, klidně celý den. Také se pamatuju jak mi brácha vyrobil na kolo cedulku s jedničkou, takže jsem si připadala jako hroznej závodník a cítila jsem se nejvíc cool ze všech prvňáčků. ( když pominu fakt, že jsem nosila potterovské brýle poseté korálky po okrajích a neustále mi slzely moje nemocné oči.) Pamatuju si také miliardu rozbitých kolen, loktů a asi pár vyražených zubů, to vše z kola, koloběžky nebo bruslí. ( A z nějakého mně momentálně neznámého důvodu jsem skoro nikdy nebrečela při pádu, ani při celém procesu ošetřování vykonávaném mou mámou, ale nedej bože aby na mě na závěr vytáhla pudr a náplast. Naprosto nebolestivá záležitost, ale já to jen viděla a propukla hysterie hodná vymítání ďábla. Do dneška mi není jasné, co se v mém pidi mozečku tenkrát dělo.) No ale bych se dostala k tomu hlavnímu, po dnešní cestě do práce jsem se rozhodla, že už nikdy nepojedu na kole do hotelu, když bude takhle pršet. A nemluvím tu o obyčejním dešti, ale o slejváku jak kráva. Jako když Noriska zpívá š š š ( tátova oblíbená). Úplná PRŮTRŽ MRAČEN. ( průtrž mračen – vždycky říká moje máma, hrozně divný spojení. Vždycky mě to napadlo kdykoliv to máma použila. Ale jaká matka, taková dcera že. Když jsem dnes viděla, co se děje venku, tak mi okamžitě bleklo v hlavě – ty vole cože taková průtrž mračen?! - ježisi zase prostě, to je tak divný. Mračen prostě...) Takže bylo tohle počasí, které se tu snažím popsat a já ansedla na kolo. A občas, ale fakt jen občas, mám pocit, že si ze mě někdo dělá tam nahoře hroznou prdel. Tohle byla opravdu šílená cesta.

Tak začnu tím nejmenším. Každá holka co si maluje linky na oči ví, že ačkoliv díky létům praxe je schopná si je namalovat během pár vteřin, často je každé oko trošku jiné. Ne moc, nikdo to nevidí, jedná se třeba o půl milimetru. Ale ty to víš a štve tě to. Ale někdy se to povede perfektně. A já dneska odvedla naprosto skvělou práci. Masterpiece. Chtěla jsem napsat, úplněj Picaso, ale vzhledem k tomu, že ten maloval abstrakci, tak nevím jestli se mi chce můj obličej přrrovnávat k abstrakci že jo. Ale prostě jsem vypadala jako filmová hvězda, přisahám že ano. Audrey Hepburn by mi záviděla moje dokonalé a symetrické linky. Tak samozřejmě ale co se s tím asi tak stalo během 4 kilometrů na kole v té PRŮTRŽI MRAČEN ( zase, divný prostě). Většinu cesty jsem jela proti větru, takže mokrej celej obličej. No už v půlce cesty jsem začala bejt dost nasraná, když jsem se zastavila, abych se vysmrkala a zkontrolovala si ty oči. No tak řasenka all over my face. Na tohle už by i ten Picaso byl pyšnej. A hlavně každej ví, že není nic otravnějšího než holka vytočená kvůli zníčenemu make-upu. Máš chuť jí něčím praštit po hlavě, že řeší takovou kravinu, ale jakmile se to stane tobě, tak problém je na světě a praštilas by jsi naopak všechny okolo. Tak tady začaly moje nervy trošku, ale to jsem neměla tušení co mě totiž čeká. Kdo viděl Bridget Jones 2, tak může už tušit co se stalo. Takhle si to jedu s řasenkou a linkama rozmazanýma přes celý obličej, jedu po chodníku jelikož byl veliký provoz a jede si to takhle hezky i autobus a když mě míjí, přesně to vychytá do jedné obrovské louže a celou me ohodí. Lekla jsem se jak blázen a hned zastavila. Ohodilo mě to od hlavy až k patě. Ne že bych už tak nebyla celá mokrá, ale přeci jen to byl dost šok, ke všemu trošku bahníčko na té silnici no. Tak si říkám, no výborný fakt. Ale co, jedu si to dál a furt mám v hlavě ty rozmazané oči a najednou se málem absolutně rozsekám, samozřejmě se to stane, když přejíždím silnici. Chvíli jsem netušila co se děje, měla jsem pocit, jako kdyby mi někdo chytnul nohu a zatáhl za ni. No tak mě se totiž rozvázala tkanička a zamotala se mi do řetezu. Tak jsem si to pomalu pokusila dojet k chodníku a tam strávila příjemných 5 minut snahou se vyprostit moji nohu z řetezu. Měla jsem chuť si tu botu sundat, abych se k tomu mohla normálně přikrčit, ale to sem v tom dešti samozřejmě nemohla. Každopádně sem konečně dorazila do práce, potkám managera Paula ( nemám tušení čeho je to manager, je jich tam hodně) a ten mi řekne, že mám trošku mázlé oči. To sem normálně vyprskla smíchy, že je hodnej že tohle nazývá lehce máznutým. ( objevila jsem řasenku i u pusy). Teď jsem ale samozřejme zjistila, že mám docela problém, protože si kupuju docela drahé oční linky, které nejdou jen tak dolu, takže když jsem se to snažila dostat pryč pomocí vody, akorát jsem dosáhla vzhledu alá Popelka. Nakonec jsem to vyřešila balzámem na rty, s jeho pomocí jsem se toho zbavila. A pak mi došlo- tak a to jsem ještě nezačala pracovat, to se mi sem jenom podařilo dostat. Naštestí se mi ale už žádné šílenosti v práci neděly, naopak to byl po skoro týdnu klidnej večer, málo lidí. Teď už je ale zas jedna ráno a já zítra mám volnoooo a hned ránu jedu do Londýna. A jelikož jsem dnes dostala výplatu, hodlám si to užít, zajít si na obídek, nakoupit si konečně nějaké naprosté zbytečnosti v Camden Townu a večer se uvidím se sestřenkou. Nemůžu se dočkat toho, že si po dlouhé době sednu já do restaurace a budu to já, kdo si budě objednávat jídlo, dezert, víno.... jupíííí!

Jako bonus pridavam trailer Bridget Jones a pro ty co nemaji predstavivost, na konci(2:10) se muzete podivat jaka je to srandicka bejt ohozena autobusem. Jo a mami Ty se na to urcite podivej, uz kvuli nasemu milovanemu Colinovi ))))
https://youtu.be/2DFQNPx5sxA

3 talíře, 10 skleniček, 12 hrníčků

Před pár dny to byl měsíc co pracuji v Holiday Inn – uuuuuu. Už se mi nesvírá žaludek, když mám jít do práce, většinou tam chodím ráda, jenom se mi většinou nechce z postele. Myslím, že se mohu rozloučit se službami od pěti do zavíračky, teď pracuji většinou už od tří a začínám dělat už i směny od dvanácti, což je krásných 12 hodin na nohou, někdy i více pokud je nějaká super party. Takže ano, ať pracuji od dvanácti nebo od tří, většinou se 10 minut než nasednu na kolo vyhrabu z postele a rychle vysprchuju a čauky. A za ten měsíc jsem pochopila pár věcí. Za prvé, když Ti někdo řekne na první službě:´neboj, to se naučíš velmi rychle si nacpat do ruky hodně skleniček a příborů a talířů, protože Tě po chvíli bude pěkně srát chodit furt sem a tam.´-tak mu věř.

Klára před třemi týdny, v duchu: Ne ne ne, já si hezky půjdu stokrát, nic nerozbiju a alespoň mi to zabere o pár minutek víc času připravit a mám čas se psychicky připravit na další úkol, kterej mi někdo zadá a malej klárík se bojí že to nezvládne....

Klára před dvěma týdny, v duchu: Když si narvu tuhle skleničku k ukazováčku, furt to můžu přidržet palcem a dám to, přece se to nepůjdu 10x když můžu jen 7x...

Klára dnes,v duchu: kdyby mi tak někdo pomohl narvat ještě tuhle skleničku do pravé ruky, protože sama si jí tam nedám, nemusela bych se vracet, se na to taky můžu....

Takže, hrdě prohlašuju, že si do jedné ruky narvu pět skleniček na víno a i tak mi to přijde málo. Hrníčků jsem posledně vzala dokonce 12, i když si nejsem jistá jak sem to dokázala všechno nerozbít. Ono nebylo ale ani tak těžké si to tam vše do těch rukou poskládat, horší bylo, když sem přišla ke stolu a neměla sem tušení čím začít... co můžu bezpečně položit na stůl, aniž bych tím neuvolnila domino padajících hrníčků. Takže jsem tam pak stála další minutu a usilovně uvažovala a došla k závěru, že opět zase nemusím na sebe machrovat a kdybych to šla na dvakrát, už bych to vlastně měla hotové. Typický že jo. No a taky jsem se naučila konečně mít v jedné ruce dva talíře. Jedna kolegyně mi to ukázala, když jsme měli party pro 40 lidí a čekaly, až nám kuchaři dají jídlo a my ho začneme nosit. Tak dobře, zatím to umím jen s těmi menšími talíři, ale i tak dobrý. Cejtila jsem se jak hroznej Bůh, když jsem to měla v té ruce a chvílku na to jen ohromeně dívala. Do toho přišel Danny, můj oblíbený španěl o kterém tu píšu dost, ta chobotnice co nabere talířů 15. A ptá se mě- co tu s tím děláš? Já samozřejmě nadšeně: hele koukej.... Tři talíře. Dva na jedné ruce.... tak se na to Danny chvilku díval a pak si začal skládat talíře on a začal mi ukazovat jak v podstatě na malíčku udrží čtyři, tak jsem si zase přestala připadat tak vyjímečně no. Ke všemu tohle byly jen prázdné talíře. Ale já se nechtěla dát tak snadno a tak když jsem sklízela z party talíře od dezertů a měla sem pocit, že se na mě nikdo nedívá, tak jsem si tam ten talíř položila a zvládla to. Pro mě světová premiéra Kláry s dvěma talíři na jedné ruce, takže jsem si kráčela do kuchyně jak po červeném koberci, prokopla ty dveře jak největší hrdina a vejdu a tam samozřejmě nikdo.... To dokáže tak nasrat, když se chcete předvést. Byla jsem teda ráda, že tam není Danny, jelikož toho by to neohromilo, ale protože sem na sebe prostě byla dost pyšná, tak sem to nevydržela a: kluciiiii... a kuchaři se na me otočili a já s výrazem supermana: hej sledujte tohle... Já... tři talíře... dost hustý....- žádná odezva.. tak sem rychle dodala- poprvé, trošku ocenění...?? Tak šefkuchař pochopil a začal tleskat a říká-no tak kluci, všichni povinně, to chce odměnu. Tak jsem se rozzářila a s pocitem, že jsem právě objevila Ameriku talíře odložila ke špinavému nádobí. Jojo, moje chvilka slávy... trvala asi 5 vteřin, ale nikdy na ní nezapomenu )))) A když už jsem u té mojí neochvějné dokonalosti číšnice, která dokáže unést celé 3 talíře ( SLOVY TŘI TALÍŘE!!!!!) a pár skleniček, mám tu další novinečku. Minulou sobotu jsem v podstatě byla na celou restauraci sama a bylo dost narváno, podle mě se mi kouřilo z hlavy. Tak si tam tak běhám, obsluhuju a dělám takové ty věci, co číšnice dělávají, když mě jeden stůl poprosí o účet. Tak jim ho vytisknu a dám do takového pouzdra, papírek s dotazníčkem, kde můžou hosti restaurace napsat nějaký feedback. Předtím se mi stalo jen jednou, že by to někdo vyplnil a bylo to proto, že si stěžovali na jídlo. No ale tentokrát, si pak beru dotazníček zpět a je vyplněný, tak si ze zvědavosti čtu, co tam napsali. A tam stálo: the lady who served us was very good.- Tak jsem se naprosto logicky zaradovala, ale o to tu nejde, jde o to, že ty dotazníčky máme odevzdávat managerovi, tak ho odevzdám a zjistím, že jsem za toto nominovaná na zaměstnance měsíce? Uuuuuuuuuuu!!! za prvé, netušila jsem, že to někde doopravdy funguje. Takže se teď cejtím hrozně na výši. Samozřejmě to nemohu vyhrát(kdyby náhodou, mám si připravit nějakou speech o světovém míru? Nevím, co se v takové situaci ode mě očekává), jelikož spolu se mnou bylo nominovaných asi tak dalších 20 lidí a z toho někteří dokonce víckrát. Ale představte si, kdyby se mi to náhodou povedlo. A zaměstnancem měsíce je naše nová číšnice, která má v oblibě nabízet hostům mejdla místo polévek.

Když už jsem zas u těch přeřeků, před pár dny jsem se docela nasmála. Ani jsem neměla žádný přeřek, spíš jen nedokonalou výslovnost, ale to úplně stačilo. Byla jsem s Kieronem za barem večer a Kieron ke mně přijde a ptá se mě, kde je Sophie. A můj úmysl byl říct: she went to bathroom. Ale v tom hluku( ráda to svádím na okolní hluk) a s mou výslovností mi Kieron rozuměl něco úplně jiného a otočil se na mě napůl usměvavej a napůl zmatenej, že cože kdeže... a já pomaleji že bathroom. Tak se začal smát, protože mi rozuměl, že Sophie went to Belgium. A prý jelikož si začal zvykat na můj humor, tak si nebyl jistej, jestli si právě nedělám srandu a nebo to je jen nedorozumění. Nejprve mi to zase tak vtipné nepřišlo, ale o 10 vteřin později stojíme vedle sebe a já točím pivo a začala jsem se smát jak puberťák, když jsem si vybavila ten můj lhostejnej výraz a představila si, že říkám- Sophie jela do Belgie a co jako, se jí chtělo no... ( díky smíchu a třesoucí se ruce se mi samozřejmě napěnilo pivo a Kieron mě musel zachraňovat, protože mi je furt proti srsti tu pěnu dávat pryč a dělat z toho dokonalé britské pivo s milimetrovým čímsi, co si říká pěna. Nebo proti srsti, prostě mi to nejde no!)

Jo a nebo před pár dny byl Halloween a tady se to normálně slaví. Tudíž jsme měli halloweenskou výzdobu, halloweenské menu a takový nějaký halloweenský sladkosti. A manager mi řekl, že můžu jednu z těhle super sladkostí( jablko obalený v cukru a červený barvě, nechuť sama o sobě, ale děti to milujou) dát jednomu chlapečkovi v restauraci zadarmo. No a když maminka platila, tak jsem přišla ke stolu a podávám mu to, chlapeček zaří jak vánoční stromeček a maminka se usmívá a já radostně prohlásím: Tak když je ten Valentýn, tady máš malou pozornost ode mě. Happy halloween!!!.... s dobrým pocitem jsem se otočila jakože jdu pryč, abych se ale zase hned otočila zpátky a vysvětlila, že jako samozřejmě vím, že není valentýn, jinak bych jim přece nepřála hezký halloween. To je asi jako dřív jsem v divadle jako uvaděčka lidem běžně přála na dopoledních a odpoledních představeních Dobrý večer, občas místo Vše nejlepší k svátku popřeji Š´tastné a Veselé a naopak na Vánoce občas rozešlu pár smsek s přáním hezkých narozenin. Hold všechno motám furt, ale aspoň se se sebou nenudím pořád taky.

To je pro dnešek vše, jsem unavená a musím si smejt barvu z vlasů, kterou už tam zase mám asi tak o hodinu déle, než je doporučeno. Čauky mňauky, měj se směj se, měj se krásně a piš básně a čus bus autobus.  

Plním si sny a miluju Harryho Pottera

Za 10 dní to budou přesně dva měsíce co žiju v Anglii a za tu dobu jsem se potkala mnohokrát s otázkou, proč jsem se sem přistěhovala. Většinou odpovídám, že jsem sem vždy chtěla, že to byl můj sen a že Anglii prostě a jednoduše miluji. Pravdou je, že ne vždy byla mým snem Anglie. Když jsem byla malá, chtěla jsem se přestěhovat do Brooklynu, protože mám staršího bratra a byl pro mě a vždy bude mým nejmilovanějším člověkem(i když mě někdy brutálně sere, ale od toho sourozenci asi jsou) a můj bratr miloval rap. Když sem byla malá, ostatní holčičky poslouchaly Lunetic, které já měla vysloveně zakázané, u mě v pokoji hráli Wu-tang, jejichž členy jsem byla schopná pojmenovat už v 8letech.( samozřejmě když brácha nebyl doma, jela mi tam i britney spears, spice girls, holki a taky soundtrack maďarského dětského seriálu Smolíkovi- za to zase mohla máma). Tudíž jelikož brácha miloval hip-hop a neustále mluvil o New York City a o Brooklynu, kam asi tak mohla chtít malá Klára. Když jsem byla v pubertě, dost jsem se sblížila s mým bratrancem ze Slovenska, z Košic. Košice jsem vždycky milovala, ale okolo mých 14ti, 15ti let jsem vždy s bratrancem říkala, že pokud nám nevyjde New York a gangsta life, přestěhuju se do Košic. Z části to byla jen taková sranda, ale doopravdy jsem o tom přemýšlela. Pak jsem prostě jen pár let věděla, že v Praze nezůstanu. Ne snad proto, že bych Prahu neměla ráda. Já Prahu miluju, je to podle mě jedno z nejkrásnějších měst na světě a málo co se vyrovná procházkami zimní osvětlenou Prahou. Ale vždy sem cítila, že jednou budu žít někde jinde. Nevěděla sem kde. A pak se to stalo. Odmaturovala jsem a nedostala se na vysokou a moji rodiče mě přesvědčili, abych šla na pomaturitní jazykovou školu. Jak já hrozně nechtěla. Především proto, že jsem měla pocit, že za mě vyhodí hrozně peněz a já se nic nového nenaučím. Kdybych tenkrát jen věděla, jak hrozně se pletu. A tady odtud vlastně začíná moje cesta do Anglie a je hrozně zajímavé, kolik malých náhod se muselo stát, aby můj život směřoval právě sem, kde jsem teď. Za prvé, nechala jsem se tedy rodiči přesvědčit a přihlásila se na školu, ale říkala sem si, že anglicky jakžtakž umím, tak se naučím jazyk nový a to španělštinu. Tady přichází náhoda druhá, kdy mi zavolali, že se kurz ruší, jelikož se na španělštinu přihlásili pouze dva zájemci(vtipné je, že druhou zájemkyní byla moje dlouholetá kamarádka, přihlásily jsme se naprosto nezávisle na sobě), ale že mi se slevou mohou nabídnout kurz angličtiny. Mě se zase nechtělo, ale nemělo smysl už s rodiči diskutovat a tak jsem přišla na rozřazovací testy, byla přidělena do pokročilé skupiny a hezky 1.září začala zase chodit do školy. A právě tam jsem potkala Jonathana, mladého brita, který nás učil. Jeho hodiny byly skvělé a poprvé v historii se našel někdo kdo mi dokázal vysvětlit ty pitomý kondicionály a jak fungujou. Na střední mi to profesor nebyl schopnej vysvětlit ani v češtině, Jonathanovi se to záhadou povedlo i v angličtině. Netrvalo dlouho a z Kláry lajdáka se stal šprt. Dokonce, a ne jednou, jsem poprosila o úkol navíc(what the fuck). Podle mě mi začalo normálně hrabat, ale začínala jsem cítit čím dál tím větší sebevědomí v angličtině, jazyk mě začal bavit a chtěla sem umět víc a víc. Nikdy dřív jsem tohle nezažila a musím říct, že je to úžasný pocit. Naprosto chápu lidi, kteří jsou do něčeho zapálení a prahnou po znalostech. Pak přišel další a veliký důležitý zlom. Letěla jsem s mámou na pár dnů do Londýna, za mojí sestřenkou Laurou. Stačilo mi vystoupit z autobusu z letiště na Victoria station uprostřed Londýna a věděla sem, že tohle město miluju. Za prvé, byl pouze začátek listopadu a všude visela vánoční dekorace a já MILUJU VÁNOCE (kdo mě zná, tak ví). Za druhé jsme tam s mamkou stály asi tak 5 minut a řidič autobusu se hned nabídl, že nám pomůže a jestli víme kam jít, popovídal si s námi a pak řekl Merry Christmas. Po chvilce se dokonce u nás zastavil kolemjdoucí, jestli víme kudy kam. Ono popravdě když vylezete ze zamračené Prahy, kde každý na každého kouká skrz prsty a lidi jsou věčně bez úsměvu, je to jak balzám na duši se probrat v tomhle Wonderlandu zvaném Londýn. Lidi tu prostě mají úplně jinou mentalitu a jsou mnohem otevřenější. Když jsme se s mámou vrátily domu, věděla sem to. Myslím, že to byl přesně ten moment, kdy jsem se vnitřně rozhodla, že chci odjet do Anglie. Milovala sem tu naprosto všechno. O pár měsíců později jsem se do Londýna vrátila, tentokrát se školou i Jonathanem. Druhá návštěva mě jen upevnila v mém rozhodnutí. Musím tam jet, musím se tam přestěhovat, musím tam žít. Tohle všechno se mi honilo hlavou. A ani snad nemusím zmiňovat, že Anglie je země Harryho Pottera a jestli něco miluju víc, než Vánoce, je to Harry Potter. (sem zvědavá co by na mou posedlost potterem a vánocemi řekl nějaký psycholog, jestli se snažím furt utíkat do dětských let, nebo co já vím).

Každopádně, pár let uplnylo, běhěm nichž jsem sbírala zkušenosti jako stage manager v jednom pražském divadle, zkoušela přijímačky na školu, dokonce pár měsíců na jednu vysokou chodila, než sem s tím praštila, že je mi to k ničemu( fakt bylo, obor na nic). A celou tu dobu jsem furt říkala, že chci do Anglie a že JEDNOU se tam přestěhuji a že JEDNOU.... jednou, prokleté slovo. Musela jsem ho použít nejméně tisíckrát. No ale pak jednou, jsem šla domu z večeře s kamarádkou a něco se ve mně zlomilo a já se hrozně vytočila sama na sebe, že si to jednou můžu strčit kam chci. Přišla jsem domu a konečně se odhodlala s tím něco dělat. A výsledek je, že teď tady sedím, píšu příspěvek a už nemusím říkat jednou, protože jsem to dokázala, splnila si svůj sen a jsem tady. Všechno mohlo být úplně jinak, kdybych tenkrát neposlechla rodiče, nebo kdyby se nezrušil kurz španělštiny, nebo kdybych nepotkala Jonathana, člověka, který se z učitele stal mým blízkým přítelem a díky němuž jsem nezůstala před měsícem ´na ulici´, ale pomohl mi a stále pomáhá. Někdy v životě potkáte lidi a neumíte si ani představit, jak moc změní Vás život a jak moc Vás samotné ovlivní. A já asi nikdy nepřestanu být vděčná, že tu pro mě Jonathan a jeho žena Mili jsou. Bez nich bych vše co teď prožívám, zvládala mnohem hůř, cítila bych se více sama a neměla komu vyprávět o všem co se děje v práci a mimo ní. ( upřímně se toho moc mimo ní neděje, jelikož když nejsem v práci, jsem většinou s nimi doma a nejlépe spím).

Nicméně, tím že jsem tady, samozřejmě moje cesta nekončí, jelikož mám ještě spoustu plánů a cílů, ke kterým se chci dopracovat, naopak to že jsem tady, je pouze začátek. Ale teď konečně zpět na začátek, proč to tedy tady tak moc miluju? Proč každému odpovím, že Anglii prostě zbožňuju a jsem tady? Pravdou je, že netuším. Je to takový pocit. Je to jiný vzduch, který tu dýchám. Jsou to lidé okolo mě a jejich jiný přístup k životu. Jsou to ty nízké cihlové baráčky. Je to ten přenádhernej britskej přízvuk, který poslouchám každý den. Jsou to ty možnosti, co tu člověk má. Jsou to ty sušenky, co nedostanu v čr. Je to ten anglický čaj o páté a vlastně kdykoli během dne.. Je to ten pocit, že pokaždé když jdete na záchod, existuje tu možnost že se spláchnete na ministerstvo kouzel. Je to očekávání, že jednoho dne Vám do schránky spadne jízdenka na vlak do Bradavic. Ale ze všeho nejvíc je to ten pocit. Nepopsatelnej pocit, že jsem našla svoje místo. Jak sem již psala, Prahu miluju, ale vždy jsem cítila, že tady jednou nebudu doma, že jednou najdu jiné místo. Myslím si, že jsem ho právě našla...:)

A jako hlavní chod mýdlo, které není mýdlo

Takže jsem zjistila, že výslovnost je opravdu důležitá věc. Každý den máme denní polévku a každý den jsem to já, kdo to má naším hostům sdělit. Před pár dny mi řekl kolega, že dnes je cauliflower soup. Nebyla jsem si ani jistá, jestli cauliflower je květák ale hlavně jsem si nebyla jistá výslovností. Tak jsem se asi třikrát ujistila, že je to ´koliflower´. Přišli první zákazníci, já si vzala číslo pokoje a s úsměvem je uvedla do restaurace, dala jim menu a slavnostně jim oznámila jaká je dnes polévka. Koukali se na mě dost zmateně a zeptali se, jestli to můžu zopakovat. Tak jsem tomu dala ještě šanci, jednou řekla úplně stejně( reakce bez rodzílu), tak jsem začala nahlas vymýšlet jak by to teda mohlo být: kooouli, kali... ne? Nevíte? Všichni jsme se smáli a já že dojdu pro kolegu, že se moc omlouvám, že to asi říkám špatně. Muj kolega Kieron, že jim to dojde říct a já jojo díky. A jdu za pult a čekám. Kieron se vrátí úplně vysmátej. Já totiž ten pitomej květák říkala dobře už napoprvé, květák totiž vůbec nebyl problém. Ale nabízela jsem jim ´soup´ a ne ´sup´, tudíž jsem jim říkala, že dnes máme květákové mýdlo. A najednou to začínáááá všechno dávat smysl, proč na mě poslední dva týdny koukají zákaznicí vždy blbě, když jim říkám, jakou máme dnes polévku. Když ono to hrozně mate, když se polívka píše soup, ale řekne sup a mýdlo se píše soap a řekne soup. Každopádně jsem alespoň příjemně pobavila, ja se tak zdálo. Teď poslední dny už to říkám v 90% dobře, nebo přijdu a řeknu mejdlo a v zápětí se opravím, že neee, že samozřejmě je nechci nutit aby tady žrali mejdla že jo.

No ale mám tu kamaráda, Daniel, je to španěl. Začal o den dříve jak já, takže jsme na tom stejně, poměrně. Já teda furt říkám, že kdyby se z nás stal jeden člověk, byli bychom perfektní. Danny má zkušenost 10ti letou s prací v hotelu, rozumí systémům, které já se učím. Malé drobnosti, které můžou připadat jako jednoduché, ale když v tom pracujete prvně, musíte se to vše naučit. A je jak chobotnice, narve si do rukou tak 10 talířů.. a co teprve když uklízí stůl, to jich vezme tak 15. Podle mě, kdyby to nebylo proti hygieně, dalších 5 by vzal prstama u nohou. No ale bojí se komunikovat s lidmi a to především proto, že špatně mluví anglicky. No tak každej kdo mě zná ví, že komunikace není můj problém, někdy až naopak je můj problem, že nepřestanu žvanit že jo. O to víc mě to baví v angličtině a bavit se s brity a poslouchat tu jejích lovely angličtinu. Takže komunikace se zákazníky, objednávaní, povídaní si s nimi o tom odkud přijeli a jakou měli cestu, pro mě není problém, někdy když jsou milí, tak je to dokonce i potěšení. No každopádně, tenhle Daniel, je s ním hrozná zábava. Za prvé proto, že je vtipnej a za druhé, protože občas se ani nesnaží bejt vtipnej, ale říká hovadiny jak se stále učí nová a nová slovíčka v ajině. Naposled mě dost rozesmál, když jsme se bavili spolu o tom, jak hledáme bydlení a jak je to drahý a co kdo našel. No a Daniel mi říká: I was looking for Flash yesterday... Načež jsem se zasekla, vzpomněla si okamžitě na poslední díl Flashe a Danielovi řekla, že jsem si jistá, že není jedinej kdo se Flashe snaží najít, že to docela chápu, ale že asi myslel Flat-byt. Jeden kolega, nemám tušení jak se jmenuje, co stál opodál se rozesmál, zatímco Daniel tomu dál pár vteřin nechápavého zírání na mě a pak řekl, že to nechápe. No je roztomilej. Ale líbí se mi, že se snaží mluvit hodně a furt trénuje. Já mu začala říkat moje typické Hola gatito a on teda asi nabral dojmu, že rozumím španělsky. Takže občas, když neví anglicky tak na mě spustí španělsky, což je většinou sranda, protože pochytím tak dvě slova a to je celé. Pak občas zkouší češtinu, jelikož jeho žena je česka a trošku umí. ( nejčastěji tedy používá Ježisiii marja). Když se nedorozumíme anglicky, španělsky ani česky, tak mi ukázal asi nejlepší aplikaci v mobilu co jsem kdy viděla. Poprvé když to využil bylo, když jsem si hrozně myslela, jak mi chce něco důležitého. ( nutno podotknout že chvíli předtím jsem házela špinavej nůž do lavoru se špinavými příbory a strefila se z docela úctihodné dálky). Daniel vzal mobil a řekl do něj něco španělsky a pak mi ho podal. A ten mobil na mě spustil anglicky a přeložil co právě řekl. Za prvé- to je hrozně cool, taky jednou potřebná aplikace! Za druhé to strašně důležité sdělení bylo: Až vyrostu, chci bejt jako ty. A já tam napjatá, co se děje že jo a jak mu můžu pomoci a on jen obdivoval moje baskeťácké skills. Občas mě ty jazykové bariéry stejně baví.

Co mě nebaví jsou zákazníci, který se Ti rozhodnou tvrdit, že nebe není modré a tráva zelená. Podotýkám, že vím, jaké je to pracovat s lidmi a vždy se najde nějakej ten debil, takže si ani nestěžuji, spíš se chci podělit o ty zábavnější kousky. Jako před pár dny, kdy si pán objednal pintu Stelly, kterou jsem mu také donesla. Po chvilce, že slečno promiňte, tak k němu přijdu.: Tohle není stella... a já že ale ano, to je stella. NE TOHLE NENÍ STELLA. Tak se omluvím a řeknu, že je možné, že jsem se spletla, že to dojdu zkontrolovat dozadu a vrátím se se Stellou. Co nezjistím, že jsem opravdu natočila Stellu, tak se vrátím ke stolu a říkám, že ano toto je opravdu stella. TOHLE NENÍ STELLA SLEČNO. Tak říkám jestli teda chce, že mu přinesu novou. Přinesla jsem novou a hádej co. TOHLE TAKY NENÍ STELLA... ( to už máte chuť mu ji vylejt na hlavu a říct mu, ježiš tak si dej colu nebo já nevim). Tak mu říkám, že mě mrzí, že to není takové, jak by mělo, ale že je to opravdu Stella a nevím, co teď pro něj mohu udělat. Řekl mi, že to teda přežije a už s úsměvem, že se nic neděje.... o 5 minut později... uklízím stůl opodál a slyším promiňte pane... on si normálně zavolal mého kolegu a ukázalo se, že si všiml pod mojí jmenovkou nápisu In training a vzal to, jakože jsem úplně blbá a řekl kolegovi, že slečna to asi popletla a že to je ale v pořádku, ale jestli by mu teda on donesl už konečně stellu. Kolega, Kieron, věděl o všem, jelikož jsem mu to říkala, ale co máš dělat. A jelikož ten týpek sotva upil, tak mu řekl, že jasně, přinesu stellu. Tak jí přinesl, týpek se napil a řekl mu- ne tohle prostě není stella... no nepochopim prostě. No ale tenhle byl furt dobrej, pak přišel jednou takovej všeználek. Objednal si sýrovou pizzu, přinesu mu ji, položím na stůl a pán mi řekne. TOHLE NENÍ PIZZA... tak to nevíte jestli mu do toho namočit čumák a nebo se zeptat- a co to podle váš jako je, kuřecí nožička? Tak mu říkám, že ano, tohle je pizza a copak je s ní špatně. No a teď to přišlo: No já sem byl v Itálii a tam pizza... Tyhle miluju celkově ty lidi, co si myslí že všechno znaj a všude byli a všemu rozumí nejvíc. Ano v itálii pravděpodobně dělají pizzu trošku jinak a ano, tahle není taková aleeee proboha, všude se pizza dělá trošku jinak a jestli chtěl tu co si dal minulej pátek v Římě, tak měl asi jet tam nebo nevim. No příště sem zvědavá co přijde. Jim přinesu vodu a někdo mi řekne.- tohle není voda... všechno je možné.

Každopádně, musím pomalu zas do práce, hezký den všem kdo to čtete, snad se trošku pobavíte :-)

48 důvodů z milionu proč milujeme našeho Roníčka Weasleyho

Protože občas vypadá jako úplný andílek...

Protože už od malinka se nebojí Ti ukázat co si o Tobě myslí...

Protože je to náš malej krabičák... 

Protože občas předstírá, že je invalidní kocourek bez předních tlapek...

Protože s námi rád tráví čas na balkónku...

Protože trošku vypadá jako netopýr...

Protože... je fakt nutný psát proč?!?

Protože se stejně jako máma rád vyhřívá na sluníčku...

Protože se rád válí v umyvadle...

Protože se rád válí v umyvadle a u toho vyhřívá na sluníčku...

Protože si myslí, že nevidíme, jak nás strašně nenápadně po očku furt sleduje...

Protože nám to spolu jako Weaslyovým moc sluuuuu...

Protože i když se ze začátku tvářil nespokojeně, tu růžovou dečku si zamiloval...

Protože mi ukázal, jak i kočka může podlehnout nezvladatelné depresi...

Protože by mohl strávit hodiny pozorováním z okna... 

Protože, když se rozhodne, že nastal čas mazlení, tak není úniku...

Protože moc dobře ví, jak přišel ke svému krásnému jménu...

Protože ho vždycky fascinuje moje bublinková koupel... ( a jednou si ji nechtěně i dopřál...)

Protože občas prostě čumí jako debil...

Protože se nasere naprosto všude kam nemá a myslí si, že přesně tam patří...

Protože se nasere naprosto všude, i když se tam už dávno nevejde a za hlasitého mňoukání ho musím vyprošťovat...

Protože mě baví se s ním fotit všude a za každé situace ...

Protože si rád pohajinká v peřince...

Protože si pro nás neustále chystá nějaké ty vtípečky...

Protože se v naprostém klidu vrátí na místo činu a tváří se, že TO SAMO...

Protože nám to spolu sluší už od prvního dne...

Protože má spousty spacích roztomilých pozic...

Protože jsem si vždycky přála koťátko, co mi usne na ramenou...

Protože jsem si vždycky přála koťátko, co mi usne na ramenou a vyrostl mi z něj velikej kocour co mi nejraději zalehne hlavu...

Protože jsem si vždycky přála koťátko, co mi usne na ramenou a vyrostl mi z něj velikej kocour co mi nejraději zalehne hlavu, ale občas se umí přitulit i jako normální kočička...

Protože tašky a kufry prostě...

Protože mi vždycky "pomáhá", když se učím...

Protože jsou s Čičolínkou nejroztomilější na světě...

Protože občas je tak znuděnej svým náročným životem, že neví co se sebou...

Protože na svého oblíbeného plyšáka nedá dopustit... ( děkujeme Míše za tenhle dárek:))

Protože mě pobavují jeho bezďácké sklony...

Protože jeho očíčka roztomilý...

Protože se mnou fandí hokeji...

Protože jsme se nemohly dočkat, až si tohle miminko odvezeme domu... 

Protože se občas tak láskyplně kouká...

Protože když chce, je to pan model elegán...

Protože se takhle tváří pokaždé co ho vykoupeme...

Protože někdy usilovně přemýšlí a nikdo neví nad čím...

Protože si z něj můžu dělat srandu a jemu je to jedno...

Protože se hezky vyjímá na sněhu a určitě se na něj těší tolik jako já...

Protože si o sobě někdy hrozně myslí...

Protože ho zmínka o Voldemortovi stále dost děsí...

Protože neuznává skype komunikaci a stále si jede to svoje typické ňuňání...

:-).